Strašidla pod postelí.

29. července 2015 v 21:07 |  téma týdne.
Myslím, že většina z nás se bála nějakých strašidel, která byla schovaná všude po domě, když jsme byli malí.
Upřímně, když se dívám na horory, tak se bojím po domě chodit sama ještě týden, ale co :D.
Časem jsem se ale pořád bála něčeho jinýho.
První to byla ta strašidla. Viděla jsem je všude, ve skříni, pod postelí, za dveřmi, za rohem, pořád stála za mnou...
Ale pak jsem zjistila že strašidla nejsou.


Bála jsem se jít poprvé do školy. Bála jsem se toho, že mi nic nepůjde, ve všem budu nejhorší a nenajdu si tam žádnou kamarádku.
Ale po měsíci jsem si říkala, proč jsem se vlastně bála.
Bála jsem se plavat. Měla jsem v hlavě vsugerovaný, že se prostě utopím.
Začala jsem chodit na kurzy plavání a za dva týdny jsem už plavala úplně sama i tam, kde jsem nedosáhla na dno (teď už jo, muhaha).
Hrozně jsem se bála psů. Myslela jsem si, že mě chce každý pes zabít.
Tohoto strachu mě násilně zbavili rodiče tím, že nám pořídili psa. (A to pomohlo jenom z půlky, ten náš je líný povaleč, který dosahuje výšky poloviny mýho lýtka. Z velkých psů mám pořádnej respekt pořád. Asi před rokem jsem šla a najednou z keře vyběhla asi dvoumetrová doga, která se valila směrem ke mě, začala mě olizovat a skákat na mě a za ní běžela udýchaná paní s úsměvem a slovy: ,,Neboj se, on nekouše!" Myslela jsem že umřu a domů jsem šla úplně vyklepaná, brr.)
Pak jsem se hrozně bála toho, že jsem divná, že mě nikdo nemá rád a umřu bez přátel a rodiny úplně sama.
No a pak jsem přišla na to, že mi vlastně nezáleží na tom, jestli jsem oblíbená a je úplně jedno, jestli mám přátel pět anebo dvacet. (Ono taky najít někoho, kdo chápe moje složitý myšlenkový pochody, smíří se s tím, že jsem lenoch líná a o víkendu prostě nikam nejdu a budu si radši doma číst, komu nevadí to, že prostě musím mít pravdu a vyžívám se v tom, když můžu někoho opravit, komu nevadí moje fráze: ,,A víte, že..." ,,A víte, jak se řekne...", komu nevadí moje úchylná čistotnost, můj dementní smích a to, že se někdy chovám jako malý děcko, JE ZATRACENĚ TĚŽKÝ! :D) Ale bez toho bych to nebyla já. A jak se říká: Jestli se to někomu nelíbí, ať si p.del políbí...
Ale teď momentálně mám strach z mý budoucnosti.
Co se mnou bude?
Co když se nedostanu na školu, na jakou chci? Anebo hůř- nedostanu se na žádnou?
Nebudu mít na to, někam se dostat a budu celý život uklízet záchody v nějaké restauraci?
Co když nebudu mít ani na vlastní byt a budu pořád bydlet u rodičů ve svým malým pokojíku v podkroví?
A co když třeba nějakýho úspěchu dosáhnu, ale pak stejně skončím na dně?
Můžu mít vlastní firmu, která zkrachuje.
Můžu mít dobrou práci, ze které mě vyhodí.
Nejlepšího manžela.
Co když se něco stane a umře.
Nebo se se mnou rozvede.
Taky spolu můžeme mít dítě.
Potrat.
Zemře při porodu.
Neléčitelná choroba.
Někdo ho unese.
Utopí se. Vypadne z okna. Něco spolkne a udusí se. Srazí ho auto.
Co když ho budou ostatní děti šikanovat?
A co když mu nebudu schopná dát všechno, co potřebuje?
Třeba mě bude nenávidět.
Možná udělám někde ve výchově chybu.
A co když se bude moje dítě nedostane na žádnou školu, nebude mít žádnou práci a ve třiceti bude pořád bydlet ve svém pokoji..?
Zase by to šlo odznova.
Vážení pání, vážené dámy... moje strašidlo pod postelí je... ŽIVOT.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kimi Kimi | Web | 19. srpna 2015 v 21:45 | Reagovat

Pravda...ale človek nemôže žiť paralyzovaný od strachu, čo sa má stať, stane sa, nech už s tým urobíš čokoľvek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama